

Odpoledne téhož dne jsem už musela vyjíždět, abych to domů stihla za světla. Vůbec se mi domů nechtělo. Když jsem si Danara sedlala, všimla jsem si, že se Andy chová nějak divně. Skoro mi neřekl ani ahoj.

"Měj se, Jenny. Zase brzy přijedu!" Zamávala jsem jí. "Jasně, čau!" Naposledy jsme si zamávaly, vjela jsem na cestu a doufala, že ta naštvanost nijak nebyla spojená s mým strejdou.

Na rozcestí jsme zabočili do leva a tam jsem Danara pobídla do klusu. Hned mi vyhověl. "Zdá se, že ti ty závody vůbec nesebraly energii." Zdálo se mi, že by si nejraději někde zatryskal.

Částečně jsem mu to splnila, jakmile se cesta ještě trochu vyrovnala tak jsem ho nacválala. Nedovolila jsem mu ale zvýšit tempo, přece jen nás čekal pořádný kus cesty.

Čas ubíhal stejně jako kilometry. Zrovna, když si Danar unaveně odfrknul, jsem v dáli zahlédla maják. "Vydrž, už tam budeme." Řekla jsem mu povzbudivě.

Strejda Paul nás přivítal s otevřenou náručí. "Jak ses měla?" Hned se zeptal. "Úžasně." A při starání se o Danara jsem mu o všem pověděla, hlavně o závodech. "Jste opravdu šikulky." "Já vím." Řekla jsem a začali jsme se smát.

Večer jsem za sebou naštvaně práskla dveřma a šla se někam projít. Paul měl zase ty svoje řeči. Jezdíš tam tak často, jsem tady sám, vždyť to v tom Jorviku musí být pořád nuda. Nechápala jsem. Když jsem přijela, byl v pohodě. A teď? Jakobych tím spáchala třetí světovou..
Pokračování příště!!























































































































Ty jeho řeči se mi nelíbí, určitě má v Jorviku nějaké konflikty, když o tom takhle mluví..